---

🌸 Příběhy ladění těla

Sedm žen. Sedm cest. Jeden návrat.

---

Milá ženo,

zastavíš se na chvíli?

Vím, že máš tisíc věcí na práci. Vím, že se točíš v kolotoči povinností, starostí, rolí, které hraješ. Vím, že možná ani nevnímáš, jak dlouho už jsi neposlouchala, co ti říká tvoje tělo.

A právě proto jsem pro tebe napsala těchto sedm příběhů.

---

Jsou to příběhy žen, které možná neznáš – ale ve kterých se možná poznáš.

Žen, které se cítily neviditelné. Které si myslely, že uvadají. Které celý život byly nezničitelné – dokud jejich tělo neřeklo dost. Které se po operaci cítily prázdné. Které byly zmrzlé a nevěděly proč. Které se po porodu cítily rozpojené. Které dostaly diagnózu a najednou se cítily obsazené – jako by jejich tělo už nepatřilo jim.

Možná v některém z těchto slov ucítíš záchvěv poznání.

Možná si řekneš: „To jsem já.“

---

Tyto příběhy nejsou o dokonalosti. Nejsou o rychlých řešeních. Jsou o odvaze podívat se na své tělo s laskavostí. O trpělivosti znovu se s ním spojit. O síle, která nečeká venku – ale uvnitř. Ve tvém středu.

Každá z těchto žen prošla něčím jiným. A každá z nich našla cestu – ne k dokonalosti, ale k sobě.

Protože pánevní dno není jen sval. Je to místo, kde se potkává tělo, emoce i energie. Místo, kam ukládáme stud, strach, bolest – ale i sílu, radost a život. Místo, odkud se rodíme. A kam se můžeme vrátit.

---

Dej si čas. Nech příběhy v sobě doznít. A pokud se v některém poznáš – věz, že to není náhoda.

Možná je to pozvání. K návratu. K sobě.

S láskou,

Zuzana
www.ladenitela.cz

---

🌸 Sedm příběhů:

🐯 Neviditelná – Markéta, 34 let

Úniky moči po porodu. Ztráta sebe. A cesta zpátky.

🐯 Uvadající – Jana, 52 let

Přechod. Pocit, že ženství odchází. A objev, že může znovu rozkvést.

🐯 Nezničitelná – Tereza, 28 let

Maraton života. Tlačení až na dno. A objevení rytmu, který nese.

🐯 Prázdná – Alena, 45 let

Operace dělohy. Pocit ztráty. A pochopení, že prázdnota může být prostor.

🐯 Zmrzlá – Simona, 38 let

Bolest při sexu. Uzavření se před životem. A pomalu roztávání.

🐯 Rozpojená – Kristýna, 31 let

Císařský řez. Jizva. Tělo, které nepoznávám. A návrat k celistvosti.

🐯 Obsazená – Lucie, 41 let

Diagnóza myom. Strach. Boj. A zjištění, že můj střed patří mně.

---

Klikni na příběh, který tě volá. Nebo čti všechny – jeden po druhém. V klidu. Bez spěchu.

Jako když semínko klíčí pod povrchem. V tichu. V tempu, které patří jen jemu.

---

💙 Co dál?

Pokud tě tyto příběhy oslovily a cítíš, že je čas vrátit se k sobě, najdeš více informací o kurzech pánevního dna na 👉 www.ladenitela.cz

A pokud bys chtěla zůstat v jemné, pravidelné péči o svůj střed, chystám na konec zimy klidnou 21denní cestu:

„Pod povrchem“
21 dní jemné péče o pánevní dno – jako když klíčí semínko

Bez tlaku. Bez výkonu. Jen návrat k vnímání, k rytmu, k sobě.

Brzy ti řeknu víc.

---

„Máte myom.“

Zde jsou jednotlivé příběhy:

Dvě slova. A svět se zastavil.

PRVNÍPŘÍBĚH LADĚNÍ TĚLA

Příběh Lucie, 41 let první ze sedmi žen.

OBSAZENÁ

Něco tam roste. Něco, co tam nemá být. Něco cizího.

Cítila jsem se obsazená. Jako by se do mého těla nastěhoval někdo, koho jsem nezvala.

„Není to rakovina,“ řekla doktorka. Měla jsem být vděčná. Někde hluboko jsem byla.

Ale na povrchu? Tam byla jen panika.

Co teď?

Operace?

Hormony?

Čekání?

Začala jsem googlit.

Špatný nápad.

Příběhy o komplikacích, o operacích, o hysterektomiích.

Každý večer jsem usínala se strachem.

Tělo se stalo nepřítelem.

Zradilo mě.

Vypěstovalo si něco, o co jsem nežádala.

Přestala jsem ho poslouchat.

Ignorovala bolesti.

Únavu.

Nechtěla jsem cítit.

Nechtěla jsem být v tomhle těle.

Jenže tělo se nedá umlčet.

Bolesti břicha se ozývaly častěji.

Krvácení přicházelo a také se zhoršovalo.

Byla jsem vyčerpaná.

Prázdná.

Vztah trpěl.

Práce trpěla.

Já jsem trpěla.

Kamarádka mi řekla: „Přestaň bojovat proti tělu. Zkus být s ním.“

S ním? S tím zrádcem?

„Myom není nepřítel. Je to signál. Tělo ti něco říká.“

Poslala mi odkaz na www.ladenitela.cz.

Četla jsem o metodě 3×3.

O fyzické, emoční a energetické rovině.

O spolupráci s tělem místo boje.

Na kurzu jsem měla „cítit svůj střed“.

spojit se s tělem, s pánví, s podbříškem.

Přesně s tím, kde sídlil nezvaný host?

A pak jsem slyšela: „Vaše pánevní dno není nemocné.

Je silné. Je živé. Je vaše.

Myom je prostor – a vy rozhodujete, kolik prostoru mu dáte.“

Kolik prostoru mu dám.

Uvědomila jsem si, že myom zabíral mnohem víc místa v mé hlavě než v těle.

Že jsem mu dovolila obsadit moje myšlenky.

Můj život.

Začala jsem dýchat. Do břicha. Do pánevního dna.

Ne proti myomu – kolem něj. S ním.

Přestala jsem bojovat.

Bojovat s ním? Spíše sama se sebou, vyhlásila jsem si mír a plynutí, ne tlak.

Čím víc jsem cvičila, tím míň jsem na myom myslela.

Ne proto, že by zmizel.

Ale proto, že přestal definovat, kdo jsem.

Bolesti břicha zmizely.

Krvácení se zmírnilo.

Energie se vrátila.

A hlavně – vrátil se pocit, že v tomhle těle chci být.

Myom tam možná pořád je. Chodím na kontroly. Možná přijde operace. Možná ne.

Ale já už nejsem obsazená. Můj střed patří mně.

A to, co tam roste nebo neroste, mě nedefinuje.

Moje tělo mě nezradilo.

Volalo.

A já jsem se konečně naučila naslouchat.

STALA JSEM SE NEVIDITELNÁ

NE PRO OSTATNÍ – PRO SEBE

🌸 Druhý příběh ze sedmi. Sedm cest. Jeden návrat.

NEVIDITELNÁ

Markéta, 34 let

Po druhém porodu jsem fungovala. 

Vstávala v noci, kojila, převlékala, vařila, uklízela. 

Chtěla jsem být dokonalá žena.

Byla jsem dokonalý stroj na mateřství. 

A někde v tom kolotoči jsem zmizela.

Tělo? To bylo jen nástroj. 

Nesmělo zpomalit. 

Nesmělo selhat. 

Nesmělo mít potřeby.

Když jsem poprvé ucítila ten teplý pramínek při kýchnutí, zamrzla jsem. 

Stud. 

Šok. 

Znechucení. „Tohle přece není normální,“ blesklo mi hlavou. 

A hned za tím: „Nebo jo? Vždyť jsem rodila. Dvakrát.“

Začala jsem nosit vložky. 

Tajně. Jako špinavé tajemství. 

Přestala jsem běhat. 

Přestala jsem skákat s dětmi. 

Přestala jsem se smát nahlas – protože i smích byl nebezpečný.

Kousek po kousku jsem mizela. 

Z vlastního života. 

Z vlastního těla.

Intimita? 

Vyhýbala jsem se. 

Jak se můžu cítit jako žena, když se bojím každého pohybu? 

Byla jsem tam – ale nebyla jsem přítomná. 

Jako bych se dívala na svůj život zpoza skla.

Až jednou mi kolegyně zmínila kurz pánevního dna. Mluvila o tom tak normálně. 

Bez studu. Říkala, že se poprvé za dlouhou dobu cítila „celá“.

Celá?

 Jak dlouho už jsem se takhle necítila?

Ten večer jsem brečela. 

Ne smutkem – úlevou. 

Že možná nejsem rozbitá. Že existuje cesta.

Otevřela jsem stránky Ladění těla. Žádné sliby zázraků. Žádný tlak. Jen pozvání. 

A věta, která se mi zaryla do srdce:

 „Nepotřebujeme nic opravovat. Potřebujeme se znovu naladit.“

Naladit. Ne opravit. Jako bych nebyla rozbitá – jen rozladěná.

Na první kurz jsem šla s bušícím srdcem. 

Ležela jsem na zádech a MĚLA JSEM CÍTIT své pánevní dno. 

NECÍTILA JSEM NIC. 

Prázdno. 

Ticho.

Ale nikdo mě nehodnotil. 

Nikdo neříkal, že dělám něco špatně. 

Jen jsem tam byla. 

Dýchala. A ten prostor – bezpečný, tichý – mě držel.

S každým dechem jsem se vracela. Pomalu. Jako když se po dlouhé zimě probouzí země.

A jednoho dne jsem TO ucítila. Svůj střed. Sebe. Jako bych se po letech potkala sama se sebou.

Po šesti týdnech jsem stála na trampolíně. Srdce mi bušilo strachem. Zhluboka jsem se nadechla. A skočila.

Nic. Žádný únik. Žádný stud. Jen já, moje děti a jejich smích.

Brečela jsem. Přímo tam, mezi hopsajícími dětmi. A poprvé za dlouhou dobu jsem se cítila celá.

Nezmizela jsem. 

Jen jsem zapomněla, že existuji. 

Ztratila jsem se v rolích, které jsem hrála. 

A pak jsem se přestala snažit. 

Přestala tlačit. 

A našla cestu zpátky.

Domů. Do svého těla. K sobě.

Nebylo to rychlé, a jsem stále na cestě, stále se objevuji – ale už vím jak, už vím jak se cítit, jak se zastavit a mít své tělo a svoji energii.

UVADAJÍCÍ

Jana, 52 let

TŘETÍPŘÍBĚH LADĚNÍ TĚLA

Dívala jsem se do zrcadla a nepoznávala se.

Kdy se to stalo? Kdy jsem přestala být tou ženou, která milovala život? Kdy jsem začala uvadat?

Přechod přišel potichu. Nejdřív návaly horka. Pak nespavost. Mlha v hlavě. To všechno jsem čekala.

Ale nikdo mě nevaroval před tím pocitem tíhy v podbřišku. Před suchostí, která proměnila intimitu v bolest. Před pocitem, že moje ženství odtéká. Den po dni. Kapku po kapce.

„To je normální,“ říkali lékaři. „To je věk.“

Věk. Jako by padesátka byla rozsudek.

Manžel byl trpělivý. Až moc. Viděla jsem v jeho očích otázku: „Co se s tebou stalo?“ Nevěděla jsem.

Přestala jsem se na sebe dívat. Tělo se stalo nepřítelem. Zrádcem, který mě opouštěl.

Jednou v noci, když jsem zase nemohla spát, jsem brouzdala internetem. Hledala jsem… ani nevím co. Naději?

Narazila jsem na web ladenitela.cz. Četla jsem příběhy jiných žen. Žen v přechodu. Žen, které se cítily stejně. A které našly cestu.

O metodě 3×3. O fyzické, emoční a energetické rovině. O pánevním dnu jako centru ženské síly a energie, ne jako problému.

Zaujalo mě to natolik, že jsem si koupila video kurz.

První cvičení jsem dělala potmě, v posteli. 

Nejen, že to bylo doporučení od lektorky Zuzky.

Ale já se i STYDĚLA. 

Za co? Za to, že se snažím vrátit k sobě?

Tak jsem byla se cvičením tajně v posteli, i tak aby můj muž nic nevěděl.

Ale s každým nádechem jsem cítila, jak se něco probouzí. 

Ne jen svaly. 

Něco hlubšího. 

Jako by se část mě, která dlouho spala, začínala protahovat.

Na kurzu nikdo nespěchal a já si mohla vše procházet vlastním tempem.

Nikdo mě nehodnotil. 

Vytvořila jsem si prostor jen pro sebe a svoji pánev.

Týdny plynuly. 

Tíha ustupovala.

A jednoho večera jsem se na manžela podívala jinak. Ne se strachem. S touhou.

„Ahoj, cizinko,“ usmál se. Věděl. A já mu byla vděčná za tu trpělivost co se mnou měl.

Neuvadám. 

Našla jsem samu sebe, krásnější a živější.

Jen jsem si myslela, že květ může růst jen jedním směrem – nahoru, ke slunci. 

Ale kořeny rostou dolů. Do hloubky. Do tmy. A právě tam jsem našla pramen.

Dnes mám 52 a cítím se živější než ve čtyřiceti. 

Přechod není konec. Je to přechod. Z jedné podoby do druhé.

A ta nová podoba? Ta může být nejkrásnější.

Vždycky jsem byla ta silná. Ta, co zvládne všechno. Ta, co nezná slovo „nemůžu“.

NEZNIČITELNÁ

Tereza, 28 let

ČTVRTÝPŘÍBĚH LADĚNÍ TĚLA

Běhala jsem maratony. 

Zvedala činky. 

Překonávala limity. 

Moje tělo bylo stroj – a já jeho velitel.

🌸A než si pomyslíš, že tohle není tvůj příběh, protože ty maraton neběháš – zastav se.

 Možná tvůj maraton vypadá jinak. 

Práce, děti, škola, domácnost, péče o rodiče. 

Každý den. Bez zastávky. Bez odpočinku. 

To taky je maraton. A možná ještě těžší.🌸

„No pain, no gain.“ Co bolí, to sílí. 

Únava je výmluva. 

Odpočinek je ztráta času.

Byla jsem NEZNIČITELNÁ. 

NEBO JSEM SI TO MYSLELA

První signály jsem ignorovala. 

Bolest v kříži? Špatná technika. 

Tlak v podbřišku? Asi jsem jedla před tréninkem.

Tělo mluvilo. Já jsem neposlouchala. 

Tlačila jsem dál. Vždycky jsem tlačila dál. 

Protože jsem si myslela, že jinak… nebudu stačit. 

Nebudu dost. Selhávám.

Až jednou, uprostřed závodu, na třicátém kilometru, moje tělo řeklo DOST. 

Ne šeptem. Křikem. 

Bolest vystřelila do zad tak prudce, že jsem se musela zastavit.

Já. Zastavit. Uprostřed závodu.

Doběhla jsem. Se zaťatými zuby. Ale věděla jsem, že něco je hodně špatně.

Dneska děkuji mé moudré fyzioterapeutce.  Kromě nápravného cvičení mi doporučila kurz pánevního dna. „Ne klasické posilování,“ řekla. „Něco jiného.“

Přišel mi do cesty web ladenitela.cz a byla skeptická. 

Samá kytička., moc jemné.

Dýchání? Vnímání? 

Kde je výkon? Kde je pot?

Ale byla jsem zoufalá. A tak jsem se začetla a přihlásila na kurz.

Na kurzu jsem slyšela: „Máš silné nohy, ruce, zadek. 

Ale tvůj střed? 

To je tvoje nejslabší místo. A ono nese všechno ostatní.“

Nejslabší místo!

 Já a slabá?

Bylo to jako facka. Bolestivá. Potřebná.

Metoda 3×3 mě učila něco, co jsem nikdy neuměla. 

CÍTIT . NE TLAČIT. 

Ne překonávat. Prostě cítit.

A taky jsem začala cítit to, před čím jsem utíkala. 

Tu potřebu dokazovat. 

Ten strach, že když se zastavím, nebudu nic.

Tu úzkost z obyčejnosti.

Celý život jsem plavala proti proudu. A byla jsem vyčerpaná.

A pak přišlo ještě něco, co všechno změnilo: **cykličnost**.*CYKLIČNOST

Na kurzu jsem se poprvé dozvěděla, že moje tělo není stroj. 

Že má rytmus. 

Že jsou dny, kdy můžu zabrat – a dny, kdy potřebuji klid. 

A že to není slabost. To je MOUDROST.

Naučila jsem se sledovat svůj cyklus. 

Plánovat podle něj. 

Vědět, kdy mám nejvíc energie – a kdy potřebuji jen ležet a dýchat. 

Kdy jsem sexy a otevřená – a kdy potřebuji být sama se sebou.

Poprvé v životě jsem si dovolila odpočívat.

 Ne ze slabosti. Z respektu. 

První dny menstruace jsem se naučila zůstat doma zabalená v dece – a klidně se jen koukat z okna.

Bez výčitek.

K sobě. Ke svému tělu. K tomu, jak jsem stvořená.

Dnes zvedám těžší váhy než předtím. 

Běhám rychleji. Ale jinak. 

Nejsem nezničitelná. 

JSEM NĚCO VÍC.

Jsem žena která ví: 

✔ kdy zabrat 

✔ kdy se nechat nést. 

✔ že síla není v nekonečném tlačení, ale v tom umět se zastavit. 

✔ naslouchat svému tělu a jít s rytmem, ne proti němu.

Moje mety a cíle? 

Ty si pořád dávám. 

Ale dnes už je nedávám sama sobě jako rozsudek. 

Dávám si je jako pozvánku – k růstu, ne k vyčerpání.

A víš, co je nejlepší? Že to funguje. Líp než kdy předtím.

Jak to máš ty milá, která jsi dočetla až sem?

Možná se v tomto příběhu poznáváš.

Možná taky běžíš svůj maraton – ať už vypadá jakkoli.

Možná cítíš, že je čas zpomalit. Nadechnout se. Vrátit se k sobě.

PRÁZDNÁ.

To slovo mi znělo hlavou, když jsem se probudila z narkózy. 

Něco, co ve mně bylo celý život, tam najednou nebylo.

Děloha musela pryč.

PÁTÝ🌸 PŘÍBĚH LADĚNÍ TĚLA

Alena, 45 let

Lékaři říkali, že to byl správný krok. Myomy byly velké. Děloha musela pryč. Rozumem jsem chápala.

Ale srdce? To nechápalo nic.

Plakala jsem týdny. 

Ne proto, že bych chtěla další děti. 

Plakala jsem pro něco, co nedokážu pojmenovat. 

PRO ČÁST SEBE, KTERÁ ZMIZELA.

Tělo se hojilo. Jizva bledla. Ale uvnitř? 

Tam byl jen průvan. Prázdný prostor, kde dřív bylo… něco.

„Hlavně že jsi zdravá,“ říkali všichni. 

Měli pravdu. Ale já se zdravá necítila.

Intimita? Nemyslitelná. 

Jak se můžu svléknout, když se sama na sebe nedokážu podívat?

A chuť na milování s mužem – nula.

Přitom náš vztah byl hodně založen na blízkosti a intimitě.

A pak mi to došlo, kdyť už dlouho chodím cvičit k Zuzce a ta minule něco povídala o kurzech pro pánevní dno. Povídá často o metodě 3×3, že je to cvičení, ale také něco o emocích a energii.

Také něco o  návratu. A také o se..u

Návratu kam? Vždyť tam nic není.

Přihlásila jsem se. 

Ne proto, že bych věřila v zázraky. 

Ale proto, že jsem nevěděla, co jiného dělat.

Na kurzu jsem měla „cítit svůj střed“. Ten střed, kde už nic nebylo?

A pak jsem slyšela slova, která všechno změnila: 

Že energetický otisk orgánu tam zůstává, tak mám dělat jako že tam je??

Že prázdnota není nic – prázdnota je prostor – prostor je možnost.

Prostor. NE DÍRA. NE ZTRÁTA. Prostor.

S každým cvičením jsem objevovala tělo znovu.

 A ono odpovídalo. Pomalu. Něžně. Trpělivě.

Pochopila jsem, že žena není definovaná svými orgány.

Že ženství není v děloze. 

Je v tom, jak dýchám. Jak se pohybuji. Jak žiju.

Dnes tři roky po kurzu – děkuji a u nás doma se říká: „… před kurzem pánevního dna a po kurzu“

Náš intimní život se vrátil zpět a je „po kurzu“ lepší než býval.

Dnes, pět let po operaci, se necítím prázdná. 

Cítím se otevřená. A ten prostor, který tam je?

Ten se plní – každým nádechem

                   – životem.

PŘÍBĚHY LADĚNÍ TĚLA

šestý příběh ze sedmi žen. Sedm cest. Jeden návrat.

Tento příběh je hodně intimní.

Opravdu ho slýchávám a tak jako všechny příběhy – jen tato žena je fiktivní.

ZMRZLÁ

Simona, 38 let

Zmrzla jsem. Zatuhla.

Někdy dávno. A od té doby jsem roztávala jen po kouskách.

Sex bolel. Vždycky. Od začátku. 

Myslela jsem, že jsem rozbitá. Že se mnou něco není v pořádku.

Jeden partner mi říkal: „Jsi „tam“ příliš velká, to není možné“

Další 

„Musíš se uvolnit,“ Jako bych to nedělala. 

Jako bych si tu bolest vybírala.

Tím víc jsem se cítila divná.

Lékaři nenašli nic. Všechno „v normě“. Ale já v normě nebyla.

Každá intimní chvíle byla boj. 

Zatínala jsem zuby a čekala, až to skončí. 

Láska? Touha? To byly pojmy z jiného světa.

Celý život jsem se kontrolovala. Držela. Svírala. Chránila se před bolestí tím, že jsem se zavřela.

Jako by toho nebylo málo, přicházely čím dál častěji a opakovaně záněty močového měchýře.

Stal se z toho začarovaný kruh.

Zavřela jsem se i před radostí. Před životem.

Začala jsem se intimity vyhýbat. 

Bylo jednodušší být sama. 

Nebolelo to. 

Ale taky jsem nežila. 

Jen existovala. 

Zmrzlá.

Až mě kamarádka vzala na cvičení a tam jsem slyšela: „uvolněte se, jste příliš v napětí.“ 

„Vaše pánevní dno je příliš napjaté. Neumí se uvolnit. A to se dá naučit.“

Naučit? Nebyla jsem rozbitá?

„Ne. Jen zamrzlá a ztažená.“

Pokud to máš podobně – doporučuji ti kurz Tajemství šťavnatého pánevního dna.

Je to skvělý kurz a skvělá metoda 3×3, která náš ženy bere jako jeden celek, kde je vše propojené.

Pomohlo mi velice cvičení, a pochopila jsem, že pánevní dno není jen o síle – ale i o uvolnění. 

A nejvíce mi pomohlo prožít si emoce a uvědomit si, že emoce jsou v těle a v pánvi, a pěkně si je tam držíme.

Na kurzu jsem měla uvolňovat. Dýchat. Pouštět.

Ne posilovat – tomu jsem zpočátku moc nerozuměla, moje tělo to nechápalo.

Pouštět. Celý život jsem držela. 

A TEĎ JSEM MĚLA PUSTIT?

Bylo to těžké. 

Byly slzy. 

Byly vzpomínky, které vylézaly na povrch. 

Ale ten prostor – bezpečný, trpělivý – mě držel. 

Nesoudil. 

Nespěchal.

Zuzka je skvělá a cítila jsem se u ní bezpečně.

Učila jsem se dýchat do pánevního dna. 

Představovat si, jak se otevírá. 

Pomalu. V mém tempu.

Učila jsem se dotýkat svého těla.

Učila jsem se milovat se sama se svým tělem.

Tak abych to naučila samu sebe a pak svého partnera.

A pak přišel ten večer. 

S partnerem, který čekal. 

A poprvé v životě jsem necítila bolest. 

Cítila jsem teplo. Spojení. Něhu.

Plakala jsem. On taky.

Dnes vím, že bolest při sexu není normální. 

A že za ni nemůžu já. 

Ale taky vím, že se s tím dá něco dělat.

Už nejsem zmrzlá. Roztávám. A je to ten nejkrásnější pocit.

„CÍSAŘ?

 Tak to máš pohodu, pánevní dno ti zůstalo v pohodě!“

PŘÍBĚHY LADĚNÍ TĚLA

Sedmý příběh. Sedm cest. Jeden návrat.

ROZPOJENÁ

Kristýna, 31 let

Kolikrát jsem to slyšela. Kolikrát jsem přikývla. A kolikrát jsem si řekla: „Kdybyste věděli…“

Devět měsíců moje tělo nosilo nový život. Břicho rostlo. Orgány se stěhovaly. Pánevní dno neslo váhu zázraku.

A pak – řez. Rána. Oddělení.

Probudila jsem se s miminkem v náručí. 

Vůbec jsem netušila co se stalo.

A v břiše? Tam bylo prázdno. 

Ne fyzické – emocionální. 

Jako by někdo přestřihl nit, která mě spojovala s mým středem.

Dívala jsem se na svoje břicho a nepoznávala ho. 

Ta jizva. Ta kůže. To tělo, které už nebylo moje.

„Hlavně že je miminko zdravé.“ Ano. Ale co já?

Cítila jsem se rozpojená. Hlava tady, tělo někde jinde. Jako bych žila vedle sebe, ne v sobě.

„VRCHNÍ DÍL TĚLA MI NEPASOVAL DO SPODNÍHO.“

„Vždyť jsi nerodila,“ říkali. Jako by císař nebyl porod. 

Jako by moje tělo neprošlo něčím obrovským.

Všichni se kochali miminkem a já jako bych tam nebyla. 

Přitom jsem tak potřebovala pochovat JÁ.

JÁ BYLA CELÁ ROZBITÁ, ROZPOJENÁ. 

Porodní asistentka mi dala kontakt na Ladění těla.

 „Pracuje se tam se vším,“ řekla. „S tělem, s emocemi. Myslím, že tohle potřebuješ.“

Na kurz jsem šla s obavami. Co když zase uslyším, že jsem „přece nerodila“?

Ale neslyšela. První cvičení bylo jako návrat.

Ležela jsem zachumlaná pod dekou, ruku na jizvě, hladila jsem ji a spojovala se sebou.

Cítila jsem se tak klidně a opečovaně po dlouhé době.

A dýchala. Jen dýchala.

A s každým nádechem jsem cítila, jak se něco spojuje. Bránice. Břicho. Pánevní dno. Záda. Všechno souvisí. Všechno je propojené.

Vlastně stačilo docela málo, byla jsem tak překvapená. 

Jizva přestala být nepřítel. 

Stala se součástí příběhu. 

Mapou síly. 

Důkazem, že moje tělo dokázalo něco úžasného.

Dnes se cítím silnější než před těhotenstvím. 

Ne navzdory císaři – díky němu. 

Naučil mě, že tělo potřebuje péči. Pozornost. Lásku.

Už nejsem rozpojená. Všechny mé části jsou na svém místě. Každá jizva součástí celku.